Severská krimi u nás v poslední době sklízí ovace. Začalo to Larssonem Stiegem a jeho trilogií Milénium, po jeho smrti přebral žezlo Jo Nesbø s Pentagramem, Nemesisem a v nejbližší době pravděpodobně sklidí úspěch i Lovci hlav. V čem tkví úspěch skandinávských spisovatelů? Trochu jsem se nad jednotlivými severskými díly, které jsem četl, zamyslel a objevil jsem několik paralel a aspektů, které mají všechna, nebo alespoň většina, společné.

Žádné téma není tabu

První věcí, co mají severská díla posledních let společnou je atmosféra a vyprávění děje. Jednotlivé scény na sebe navazují protínané krátkými vyplňujícími sekvencemi, jež mají většinou za úkol dostat hlavní postavu z bodu A do bodu B.

Hlavní scény jsou pak oproti tomu syrové, až s nádechem přímého naturalismu. Nešetří se detaily, ať už jsou jakékoli. Žádné téma není tabu. Objevit je můžeme jak u Larssona, tak i u Nesbøa. Larsson se sice drží zkrátka, ale to zcela nahrazuje Nesbø.

Rozdíl mezi Larssonem a Nesbøem zde spočívá v chápání detailního popisu. Zatímco Larsson popisuje a unifikuje především postavy a syrové je jejich jednání, činy a výsledný charakter, Nesbø je syrový v ději a samotném příběhu.

Kniha se pak skládá z několika delších celků, většinou rozdělených podle kapitol, které jsou napínavé a téměř mrazivé. Ty posunují děj a tvoří charaktery postav. Vedle toho jsou krátké, většinou jen několika odstavcové úseky, nejčastěji popisující myšlenky postav či shrnující důvody jejich jednání. Ty děj nikam neposunují, ale přesto mají svůj význam. Fungují zde jako jakýsi ustalovač, který uklidňuje roztěkanou mysl čtenáře a vrací ho zpět na zem. Bez nich by jinak skvělý děj bylo jen vrstvení scén bez ladu a skladu

“Popadl jsem ruličku od toaletního papíru a strčil si ji do úst. Vyzkoušel jsem si, jak pevně kolem ní dokážu semknout rty. Pak jsem zvedl víko latríny. Udeřil mě zápach. Jímka s řídkou směsí výkalů, moči, toaletního papíru a dešťové vody stékající sem po vnitřní straně byla půldruhého metru hluboká. (…)

Položil jsem si víko záchoda na hlavu tak, aby tam drželo, chytil jsem se rukama po stranách otvoru a pomalu jsem se nořil dovnitř.

Byl to neuvěřitelný pocit klesat do sraček, cítit lehký tlak výkalů na těle, jak jsem se s propnutými nárty provrtával níž.” – Jo Nesbo: Lovci hlav

…nikdo a všichni chtějí být v kůži hlavních hrdinů… 

Paralela se dá u seveřanů najít také mezi charakterem a typologií hlavních postav. Za Larssona a jeho Milénium reprezentuje Lisbeth Salanderová. Za Nesbøa a série o Harrym Holeovi reprezentuje Harry Holle, a v jeho další knize, která do série nepatří, Lovci hlav, tak vystupuje Roger Brown.

Všechny tyto postavy spojuje jediné. Jsou zatraceně dobří v tom, co dělají, ať už se jedná o cokoliv. Salanderová je výborná soukromá detektivka, Hole taktéž a Roger Brown je nejlepší lovec hlav v Norsku. Jsou dobří, možná nejlepší. Alespoň profesně, jejich osobní život totiž nestojí za nic.
V osobním životě jsou nešťastní, odvržení a opovrhovaní. Nemají rádi život, který žijí, pijí, fetují, pohybují se na okrajích společnosti. V některých případech za to může jejich minulost, v některých případech si za to mohou sami. A někdy jde dokonce jenom o zdání a přesvědčení o tom, že v osobním životě pohořeli.

Salanderová je soukromá detektivka, před kterou má respekt i její šéf, ředitel bezpečnostní agentury. Introvertní a lidmi opovrhující předčasně vyspělá žena s obličejem a postavou teenagerky je něco, co zaujme každého čtenáře. Roger Brown, v zaměstnání nejlepší ze všech, v osobním životě žije ve strachu z toho, že ho opustí jeho vlastní žena, protože ji nedokáže finančně zabezpečit. A nakonec Harry Hole, soukromý detektiv, který se raději rozhodl uchlastat, než aby si vyjasnil své osobní vztahy.

A nevyrovnaný osobní život hlavních protagonistů nás vede k další charakterové paralele napříč díly. Žijí dvojí život. Mají za sebou svůj temný stín, kterým si možná kompenzují svůj neúspěch v běžné společnosti. Nutno dodat, že v tom jsou taktéž velice dobří. Nicméně to o nich nikdo neví a tak vedle klasické práce mají ještě jeden nelegální vedlejšák.

Ve vyústění příběhu se tyto dva světy téměř vždy prolnou a odhalí. Temná stránka vystoupí na povrch a zastíní onu světlou. Larsson na tomto zakládá celou dějovou linku druhého a třetího dílu Milénia. Temná stránka tak vždy nakonec vystoupí na povrch a hraje velkou část jak v posunu děje, tak i ve finálním vývinu postavy.

Hlavní postavy nejsou ani dobré, ani špatné. Dvě odlišné veličiny, které proti sobě stojí jako jing a jang jsou jasně zřejmé a ve viditelném kontrastu a dodávají norské literatuře na pocitu uvěřitelnosti a syrovosti. Nikdo a všichni chtějí být v kůži hlavních hrdinů.

Okna do minulosti

Další ve výčtu podobností ve skandinávských knihách je prvek, který sklízí úspěchy nejen na poli knižním a hojně je používán ve filmu. Vlastně především tam. Jsou jím okna do minulosti postav, často nazývané jako flashbacky.

Flashbacky ve své podstatě slouží k představení postavy v knize, kde je koncept příběhu stavěný v kratším časovém úseku a tak není čas na větší a zevrubnější nepřímou charakteristiku objasňující jednání postav. Protínají celou knihu a seznamují nás s většinou postav chronologicky od dětsví do doby, kdy se odehrává hlavní dějová linka. My se tak dozvídáme o problémech v dospívání, domácím násilí v rodině a alkoholu, a nakonec nám nepřijde divné, že Lisbeth Salanderová se pokusila podpálit svého otce.

Tato okna do minulosti nám mají přiblížit postavu tak, abychom chápali její jednání a v severských dílech většinou i jednání postav obhajují, alespoň tomu tak je v případě Larssonova Millénia a téměř psychopatické Salanderové. V praxi se pak autor odkazuje na problémy v dětství a dospívání, které vedly k šrámům v charakteristice postav.

Součástí flashbacků jsou často také menší epizody, které postavy prožívaly v minulosti, neméně napínavé jako samotný děj. Často se objevují na pokračování rozčleněné do několika menších okének nahlížejících do minulosti postavy. Nakonec však vždy rozpletou spletitou síť složité a nevyjasněné minulosti a často pomáhají při finálním objasnění hlavní zápletky knihy, ať už se jedná o cokoliv.

Nutno dodat, že flashbacky lze chápat dvojím způsobem. Jednou jako striktně dané a uměle vyňaté úseky knihy, přímo popisující věci minulé a podruhé jako součásti pátrání, které nemusí probíhat přímo v minulosti, nicméně se zde setkáváme s neobjasněnou minulostí postav, například prostřednictvím detektivního pátrání postavy jiné. Tyto dva druhy flashbacků se časot doplňují a jeden přechází do druhého, nejčastěji v takovém vzorci, kde nepřímý flashback vstupuje do přímého, který se následně vrací zpět do současnosti a nepřímého flashbacku, který často shrnuje a stručně rekapituluje předešlý úsek.

Tento formát flashbacku je nejčastěji znát v Miléniu, kdy Blomkvist otevírá uzavřenou složku, následuje skok do minulosti viděný z pohledu účastníka, nikoli Blomkvista a nakonec se děj zpět vrací k začtenému Blomkvistovi, který v hlavě shrnuje, co se všechno dočetl.

“Evert Gullberg se najednou stal jedním z nejvýše postavených hráčů. Uctivě ho zdravili i v exkluzivním klubu elitních válečníků, kde se všichni mezi sebou znali a kde se kontakty získávaly prostřednictvím osobního přátelství a důvěry. (…)
Setkal se samotným Jamesem Angletonem a s šéfem MI6 popíjel v diskrétním londýnském klubu whisky. Stal se jedním z těchto velikánů.

(…)

Sekce stála před největší krizí od svého založení. Hrozilo jim, že všechno praskne.

Zalaščenko se dovlekl na záchod a vymočil se. Od té doby, co mu v Sahlgrenově nemocni dali berle, se mohl pohybovat. Neděli věnoval krátkým tréninkovým procházkám. Stále měl strašlivé bolesti v dásni a byl schopen pozřít pouze tekutou stravu, ale už dokázal vstát a zvládnout kratší vzdálenost.
(…)
Zalaščenko zatnul zuby. Pomyslel na to, že Lisbeth Salanderová leží na pokoji v jeho bezprostřední blízkosti. Trvalo mu celý den, než zjistil, že se nachází v druhých dveřích napravo od něj.” – Stieg Larsson: Dívka, která kopla do vosího hnízda

Spisovatel? Díky, nechci!

A nakonec poslední – neliterární – paralela. Ani Larsson, ani Nesbo nejsou původně spisovatelé z povolání. I když oba ze zmíněných mají vystudovanou či v případě Larssona pracovali v žurnalistice, tak se o volnou spisovatelskou nohu opřeli až po několika letech, která je mnohdy zanesla někam úplně jinam, než byste očekávali.

Stieg Larsson

Stieg Larsson vystudoval vojenskou školu a i když k psaní inklinoval od svých mladých letech – k dvanáctým narozeninám dostal psací stroj a údajně na něj psal tak intenzivně a vášnivě, že jeho noční psací dýchánky budily jeho rodinu. Několik let po vystudování založil časopis Expo, který se zaměřuje na rasistické a nedemokratické tendence ve švédské společnosti. Tento časopis vychází ve čtvrtletních intervalech doposud.

Larsson byl velkým kritikem extrémních pravicových a rasistických nálad, což dokázal i ve své první knize Extremhögern (1991), která právě obé kritizuje. Na paškál si vzal pravicový extremismus i ve svém prvním díle Milénia – Muži, kteří nenávidí ženy.

Po této knize se naplnuje věnuje pozici šéfredaktora v plátku Expo a stává se velkým trnem v oku mnoha švédských neonacistických organizací, na něž přímo ukazuje prstem. V roce 1993 dokonce jeden švédský neonacistický časopis odhaluje adresu Larssona a jeho spolupracovnice Lodeniusové, se kterou sepsal právě knihu Extremhögern. Larsson podniká několik bezpečnostních opatření a v roce 2000 dokonce sepisuje knihu, která se věnuje právě tomu, jak se jako novinář chránit proti hrozbám ze strany terčů jejich článků – Överleva Deadline.

V roce 2005 se začíná věnovat psaní trilogie Milénium, která vůbec nemusela být trilogií, nebýt Larssonova tragického infarktu v roce 2004, 14 dní po sepsání třetího dílu Milénia. V Larssonových poznámkách se po jeho smrti našlo, že celý koncept trilogie měl být mnohem dalekosáhlejší a měl obsahovat údajně 9 dílů. Zde se však jednotlivé prameny rozchází a zabředává se do konspiračních teorií, které tohoto spisovatele obletují.

Jo Nesbø

Druhý ze zmiňované dvojce, Jo Nesbø, vystudoval ekonomickou a finanční analytiku. Po vystudování pracoval ve vystudovaném oboru jako finanční makléř a poradce pro firmy. Následně přesedlal na dráhu redaktorskou a začal se věnovat psaní textů. V roce 1997 napsal první knihu nesoucí jméno Flaggermusmannen (česky Sněhulák) s Harrym Hollem v hlavní roli. Po jejím úspěchu se začal spisovatelské kariéře věnovat naplno a od té doby jeho detektivky sbírají jedno ocenění za druhým, v současné době jich má na kontě přes 10.

U obou spisovatelů tak můžeme více či méně zřetelně vidět inspiraci jejich vlastním životem v knihách, pod nimiž jsou podepsány. O tom, zda výše zmíněné aspekty jsou příčinou úspěchu a popularity severské detektivní a napínavé četby můžeme spekulovat, nicméně všechny jsou natolik zřejmé a nevyvratitelné, že snad částí se na úspěchu skandinávské literatury podílí.

O zjevném talentu autorů však ani přesto nelze pochybovat a vinit je ze záměrného drnkání na strunu prvoplánovosti by bylo neodpustitelnou chybou, o to se tu však nesnažím. Jediným cílem článku bylo právě vyzdvihnout tyto spojitosti, které z už tak dobré literatury dělají literaturu téměř geniální. Jak moc daleko jsem od pravdy a zda tato literatura obstojí ve zkoušce let rozhodne však už jen čas.