Výkřik ze tmy. Smrt stopařek. Zcela náhodná známost. A já si nejvíc ujíždím na Jak se vraždí tchýně.  Teď už každý musí vědět o čem bude řeč a ať mi nikdo netvrdí, že se mu doma alespoň jedna nepovaluje. Detektivka. V dobách dávno minulých, kdy nad republikou byla rudá záře, se hlavně naši otcové k jiné četbě pomalu nedostali a jejich večery byly vyplněny četbou o těch nejtěžších mordech, spálených manželkách a milionových podvodech. A dělají to tak doposud. Detektivku si i dnes koupíte v trafice jako před 30 lety. V čem tkví jejich přitažlivost?

Osobně jsem  její kouzlo objevil už v pubertě a nic jiného jsem vlastně nečetl posledních 8 let (pár výjimek tam je, ale rozečetla mě až státní maturita). Doma totiž byly prakticky všude – od obývacího pokoje až po záchod. Měli jsme na ně i vlastní knihovnu. Doteď kupuji aktuální LSDčko tátovi pod stromeček.

Kouzlo detektivek je v jejich snadnosti, prostosti a jednoduchosti. A vlastně i fádnosti. Krátká, maximálně desetistránková povídka, kde autor napínavým způsobem vypráví příběh. Co jednoduššího  si může čtenář najít, když si chce odpočinout od kvalitní literatury, u které přece je občasná nutnost roztočit mozkové závity.  Navíc má každá povídka konec. V každém příběhu na čtenáře čeká vrah, někdy jich je tam i víc. Odehrávají se v nich lidské tragédie, ve kterých hraje hlavní roli žárlivost, drogy nebo chlast. Občas někoho znásilní nebo někde vykradou banku. A tak je to pořád dokola. Jsou to příběhy, které se dějí nebo děly kolem nás, o některých z nich slyšíme v televizi, čteme si o nich v novinách a některé jsou předávány pavlačovými drby. Detektivka nás jen tak trošku posunuje v znalosti celého kriminálního případu, stejného případu, který jsme hltali ve večerních zprávách. A kdo by nechtěl vědět víc.

Nikdy se ale  naštěstí nestane, aby čtenáři zůstalo něco skryto a hlavně nedořešeno. Příběh má jedinou dějovou linii a vražedné tempo. Informace podává syrově, nikam se nevrací, nic nepředpokládá a nic není psáno mezi řádky. A tenhle výčet negativ je ona chuť detektivky.  Fádnost detektivek narušuje  jen osobitost autorů – Jan Vašek, I.M. Jedlička, Jan J. Vaněk a spousta dalších. Každý z nich na to jde po svém a od lesa, takže žádná kompilace není jednotvárná, i když je zaměřena na jedno téma. Další plus pro detektivku.  A hlavně nikdy se nevyčerpá studna námětů, protože kolikrát vrah opravdu překvapí (vzpomínám si teď na jednoho manžela, který oddělal manželku elektrodami na spánky, odjel si do lázní a manželka „dostala  infarkt“. Neprošlo mu to.).

Takže až na vás přijde chuť vzít do rukou něco lehčího, nechat odpočnout svému tělu i mysli a  relaxovat při čtení, případně hledáte rychlý návod na to, jak se zbavit těla, není od věci chopit se detektivky. Nabízí pro tyto okamžiky maximum. A snad právě proto si našla svoje místo na toaletách mnohých z nás…