Tato kniha od Roberta Fulghuma je označována jako románová skládačka o pocitech tanečníků a tanečnic, o lehkosti bytí mimo skutečné starosti. Novinka – Drž mě pevně, miluj mě zlehka – je jiná, než fejetony a krátké úvahy, na co býváme u Fulghuma zvyklí a přece jen špetkou stejná.

Hrdinové nepovedou velký vnitřní boj, nebudou se ani zaobírat řešením existenciálních dramat, ale budou si ze života vybírat to, proč stojí za to žít! Nezní to lákavě? Kniha, která nám může přinést jistou dávku inspirace pro život. Vyproštění ze všedních dní, starostí, myšlenek …

Příběhy této knížky se odehrávají v seattleské tančírně Century. Je to takový průsečík životních příběhů několika lidí, báječných, možná až příliš nesmělých, ale optimisticky myslících. Pokud si chcete čtení užít, věřte panu Fulghumovi. On neprokresluje hrdiny, netvoří jejich postavy v zápletkách, nenechává je vyjevit jejich charakter v samotných situacích, ale prostě prohlásí, že je někdo hodný, namyšlený nebo okouzlující. Určitě to nebude těžké oprostit se od předsudků a ponořit se do děje.

Fulghum je mistr v předávání pocitů a po dočtení tohoto nového díla se do vás naopak ponoří spokojenost.

V knize se objevuje několik hlavních hrdinů. Všichni se potkávají v Century. Je to místo, které všem něco přináší – inspiraci, bezpečí, klid, energii. Century všem otevírá dveře, o nichž si hlavní hrdinové mysleli, že jsou zamčené, ovšem díky tomuhle místu dostali odvahu. Odvahu něco překonat – vzít za kliku těchto dveří a zjistit, že za nima se skrývá něco krásného. Projít těmi dveřmi není zase tak těžké, jak si mysleli.

Pan Fulghum by měl dále dělat to, co umí. A to šířit laskavé návody na to, kde v životě najít radost, štěstí a lásku. Myslím si, že takové věci má každý z nás zakotvené někde hluboko v sobě, všichni vědí, kde se jak cítí a umí si vyhledávat tyto pocity sami. Ovšem dnes je taková doba, že je potřeba připomenout lidem, jak na to.