Tahle kniha je úžasná v tom, že to není jen fantasy záležitost. Další, a dle mého o dost vydařenější, vrstva se skrývá v totalitním románu, který mi dost připomínal například 1984.

U Hladových her, jako by si Collinsová nebyla jistá, jak má celý ten koncept románu uchopit. Chvíli hrála na syrovou totalitní notu, chvílemi mi začal karamelizovat Kindle, jak moc to bylo sladký, a v momentu zase celou milostnou pohádku zničila tím, že z ní udělala divadlo. Ztrácel jsem se a nebylo mi to moc příjemné.

Na druhou stranu mi naopak dost sedla postava Haymitche, který i přes to, že chlastal jak duha, vymyslel způsob, jak s Katniss uvnitř arény komunikovat. Tenhle princip se mi líbí.

Co mi chybělo? Trochu větší prostor pro ostatní týmy. Jediné, co mi bylo podáno o jejich historii, bylo to, že členové 1., 2., a 4. týmu byli speciálně vycvičeni pro boj v aréně (což jim bylo očividně k ničemu, když je dokázala odrovnat banda vyhublých amatérů). Nevím nic o jejich historii, jejich pohnutkách, zajímal mě vztah mezi Catou a tou slečnou z jejich týmu. Poté, co ji Mlat zabil, to Cata očividně dost naštvalo a zranilo, což u člověka, který je popisován jako chladný vrah určený k zabíjení, není zrovna obvyklé.

Dost prostoru z jiných týmů dostala Routa, která v mém případě fungovala jen jako spouštěč, proč jsem nenáviděl celý nafintěný Kapitol s jeho divným akcentem. Více prostoru bych si přál ale i pro Lišku, o jejím kraji se nedozvídáme prakticky nic a její smrt mi připadá jako fakt, že Collinsová nevěděla, co si počít s další postavou navíc. Tak jí zabila tím nejbizarnějším a nejparadoxnějším způsobem, jaký šlo vymyslet – nechala ji zabít omylem. 

Snad jen škoda konce, který celou knihu trochu degradoval na fantasy románek. Katniss by si měla prostě něco začít s Hurikánem. Ač je Peeta v knize popisován a představen jako klaďas, prostě mi na něm celou dobu něco nesedělo. Asi mám nějakou výsadu na tyhle děcka z bohatých rodin. Taky je dost zvláštní, že ačkoliv Peeta dostává v knize dost prostoru, dozvídáme se o něm strašně málo a to ještě s nejistotou, jestli to všechno není jenom divadýlko pro diváky Her. Je vylíčen jako milovník Katniss, dítě z bohaté rodiny, co milovalo chudou dívku, ale víc nic.

Nicméně nějakým kouzlem se všechny tyhle přednosti a nedostatky spojily a vytvořily fantasy knihu, která není jen tupým fantasy s vlastním nepromyšleným světem a nudnou dějovou linkou (taky jsem neřekl, že mě mrzí, jak moc je celý román předvídatelný).

Líbilo: vylíčení Kapitolu jako těch špatných, postava Routy a Hurikána, akční a poutavý styl vyprávění, popisný slohový postup (když byl).

Nelíbilo: přiliš rychlý konec, postava Peety, finální citová rozervanost Katniss, přílišné zvraty v uchopení konceptu románu.

Těším se na druhý díl.

@PauloCoelho - Paulo Coelho – na svém kontě má spoustu knih s téměř mystickou atmosférou, které filozofují o nepřeberném množství hlubokých i méně hlubokých témat. Ve stejném duchu se nesou i jeho tweety. Občas tweetne anglicky, občas tweetne španělsky, tedy v jeho rodném jazyce. Tweetuje sám Paulo Coelho.

@ChuckPalahniuk - Chuck Palahniuk – profil autora Klubu rváčů, Deníku, Programu pro přeživší a spousty dalších románů se hemží odkazy na další stránky věnující se knihám a literatuře. Nutno dodat, že obsah profilu netvoří osobně Chuck Palahniuk, ale webmaster jeho webové stránky @dwidmyer.

@neilhimself - Neil Gaiman – autor populárních fantasy knih jako Nikdykde, Američtí bohové a, pravděpodobně nejpopulárnější, Koralíny. Píše o své tvorbě, o tom co chystá, sdílí, co se mu líbí, a živě komunikuje s fandy. Ukázková celebrita, která se aktivně angažuje i na Twitteru. Přejme si více podobných!

@FandimeKniham - BookFan.cz – BookFanu jsem už věnoval jeden článek, nyní se seznámíme i s jeho profilem, který stojí za to číst. Píší ho tři administrátoři BookFanu a generují jiný obsah než na Facebooku, takže pokud je sledujete už na Facebooku, rozhodně se vyplatí sledovat je i na Twitteru.

@KnihaZlin - Kniha Zlín – nakladatelství Kniha Zlín. Stojí za úspěšným nástupem knih od Jo Nesbøa u nás. Sem tam se na jejich profilu objeví nějaká soutěž, či nejaktuálnější informace o slevách či připravovaných knihách. Vyplatí se sledovat, pokud chcete být v obraze a nebaví vás Facebook, na něm totiž generují téměř stejný obsah, jen s přidaným multimediálním obsahem.

@NoFreeUserNames - Olga Biernátová – Olga není spisovatelka a přesto se její osoba pohybuje kolem knih jako málokdo. Olga je knihovnice, zpěvačka a aktivní propagátorka čtení. Usilovně se snaží o zvýšení úrovně knihoven u nás. Pokud vám na Twitteru chybí denní dávka optimismu, rozhodně klikejte na „Follow“.

@LideCtete - Lidé, čtěte – vy nesledujete Lidé, čtěte? Nemůžu si neodpustit drobnou reklamu a sebepropagaci. Nebojím se však ale říci, že pokud máte Facebook, více se vyplatí sledovat nás právě tam. Veškerý obsah z Facebooku se totiž dostává na Twitter (což sice plánuji napravit, nicméně se mi příčí ochudit fanoušky jedné sítě o informace na druhé síti.)

UPDATE

@jaroslavrudis - Jaroslav Rudiš – autor populárních knih Konec punku v Helsinkách, Nebe pod Berlínem a Grandhotel. Píše česky (občas německy) a nejčastěji o tom, co se děje kolem něho a jeho tvorby a to jak připravované, tak již vydané. Jeho tweety většinou obsahují odkazy na články o něm a jeho knihách. Pokud chcete mít alespoň minimálně přehled o tom, co z české tvorby je v kurzu, sledujte!

Jak jsme slibovali již na Facebooku, můžete  se těšit na několik menších či větších změn, se kterými vás budeme postupně seznamovat. Především se bude jednat o formát celého projektu. Z původně literárního zpravodajského portálu, který nám, a teď už si to konečně dokážu přiznat, nevyšel, přesídlíme na formu blogu, ke které projekt od samého počátku tíhl. Co se tím mění pro Vás, čtenáře? Článků nebude tolik a budou především specifické a úzce zaměřené. Na druhou stranu se ale pokusíme psát články odborné, rozebírat díla a jednotlivé literární etapy. Pro redakci to znamená jednu zásadní věc, články nebude muset psát nezaujatě, ale sem tam se objeví i vlastní náhled autora. Samozřejmě při tom nechceme opomínat na náš originální náhled na klasiky i nové knihy.

Další novinkou, na kterou se můžete těšit, bude kompletní souhrn všech článků vydaných v předešlém měsíci, který bude speciálně upraven pro čtečky Kindle (.mobi) a tablety. Prozatím začneme u formátu pro Kindle, na další formáty ovšem nezapomene, v lednu a následujících měsících s nimi však spíše nepočítejte. V plánu je taktéž i rozesílání přímo do čteček a iPadů, proto v nejbližší době očekávejte menší průzkum na toto téma.

A nakonec, Lidé, čtěte! expandují krom Twitteru a Facebooku i na další sociální síť! Stalo se jím GoodReads. Najít nás můžete na této adrese. Co můžete očekávat? Recenze, doporučení knih a další rozšíření obsahu tohoto blogu. Možná se to uchytí, možná nakonec zjistím, že je to absolutně zbytečná záležitost. Nicméně za pokus to rozhodně stojí. Přidávejte si tedy Lidé, čtěte do přátel.

Díky za podporu v roce loňském, těším se na Vaše čtenářské postřehy a názory v roce současném. Lidé, čtěte!

P.S. Z původní redakce zůstala troska, pokud máš tedy zájem příležitostně něco sepsat pro Lidé, čtěte, neváhej a ozvi se, případně pošli rovnou článek na ahoj@lidectete.cz. A nezapomeň, rozhoduje myšlenka, ne pravopisné chyby (pokud možno se jich však ale vyvaruj;).

Osobně jsem  její kouzlo objevil už v pubertě a nic jiného jsem vlastně nečetl posledních 8 let (pár výjimek tam je, ale rozečetla mě až státní maturita). Doma totiž byly prakticky všude – od obývacího pokoje až po záchod. Měli jsme na ně i vlastní knihovnu. Doteď kupuji aktuální LSDčko tátovi pod stromeček.

Kouzlo detektivek je v jejich snadnosti, prostosti a jednoduchosti. A vlastně i fádnosti. Krátká, maximálně desetistránková povídka, kde autor napínavým způsobem vypráví příběh. Co jednoduššího  si může čtenář najít, když si chce odpočinout od kvalitní literatury, u které přece je občasná nutnost roztočit mozkové závity.  Navíc má každá povídka konec. V každém příběhu na čtenáře čeká vrah, někdy jich je tam i víc. Odehrávají se v nich lidské tragédie, ve kterých hraje hlavní roli žárlivost, drogy nebo chlast. Občas někoho znásilní nebo někde vykradou banku. A tak je to pořád dokola. Jsou to příběhy, které se dějí nebo děly kolem nás, o některých z nich slyšíme v televizi, čteme si o nich v novinách a některé jsou předávány pavlačovými drby. Detektivka nás jen tak trošku posunuje v znalosti celého kriminálního případu, stejného případu, který jsme hltali ve večerních zprávách. A kdo by nechtěl vědět víc.

Nikdy se ale  naštěstí nestane, aby čtenáři zůstalo něco skryto a hlavně nedořešeno. Příběh má jedinou dějovou linii a vražedné tempo. Informace podává syrově, nikam se nevrací, nic nepředpokládá a nic není psáno mezi řádky. A tenhle výčet negativ je ona chuť detektivky.  Fádnost detektivek narušuje  jen osobitost autorů – Jan Vašek, I.M. Jedlička, Jan J. Vaněk a spousta dalších. Každý z nich na to jde po svém a od lesa, takže žádná kompilace není jednotvárná, i když je zaměřena na jedno téma. Další plus pro detektivku.  A hlavně nikdy se nevyčerpá studna námětů, protože kolikrát vrah opravdu překvapí (vzpomínám si teď na jednoho manžela, který oddělal manželku elektrodami na spánky, odjel si do lázní a manželka „dostala  infarkt“. Neprošlo mu to.).

Takže až na vás přijde chuť vzít do rukou něco lehčího, nechat odpočnout svému tělu i mysli a  relaxovat při čtení, případně hledáte rychlý návod na to, jak se zbavit těla, není od věci chopit se detektivky. Nabízí pro tyto okamžiky maximum. A snad právě proto si našla svoje místo na toaletách mnohých z nás…

Augustova cena je nazvána podle otce švédského moderního písemnictví Alberta Augusta a ve Švédsku je považována za jednu z nejprestižnějších. Cena se uděluje jednou za rok ve třech kategoriích – dětská literatura, klasická beletrie a non fiction literatura. Vítěz dostane bronzovou sošku a 100 000 švédských korun (asi 270 tis. českých korun).

V kategorii dětské literatury vyhrála spisovatelka Jessika Schiefauer s knihou Pojkarna, jehož název v překladu znamená Kluci. Dílo je orientované na mládež, ale své si v něm najdou i dospělí čtenáři. Věnuje se většině problémů dospívajících – identity, seberealizace, sexuality a sociálních rolí ve společnosti.

Celé dílo má lehce sci-fi nádech, protože hlavní zápletkou příběhu jsou tři dospívající dívky, které se díky nektaru z tajuplné rostliny mohou měnit na chlapce, a to včetně tělesných změn, ale i změn psychických a sociálních. Co to s sebou přináší si může každý říci sám, anebo si přečíst knihu.

V kategorii non fiction literatury zvítězila spisovatelka Elisabeth Åsbrink s knihou Och i Wienerwald står träden kvar – Stromy ve Vídeňském lese stále stojí. Spisovatelka zde zabrousila do historie a jejím hlavním motivem se staly dopisy z let 1939 – 1944, jejichž autorem byl tehdy třináctiletý Otto, kterému se podařilo zdárně přežít válku jen díky tomu, že ho rodiče poslali vlakem z Vídně do Švédska, které bylo v té době neutrální zemí.

Celý příběh se pak skládá ze dvou částí. První tvoří korespondenci mezi rodiči Otty a Ottou, druhá část je pak tvořena Ottovými osudy ve Švédsku, kde nebyl přijat do pěstounské rodiny a tak musí pracovat na statcích. Paradoxně se pak dostane na farmu, kterou vlastní Feodor Kamprad sympatizující s fašisty. Přes všechna očekávání se však Otto zkamarádí s jeho synem Ingvarem (zakladatel řetězce IKEA). Téma celé knihy se pak zabývá antisemitismem a fašistickým smýšlením švédské populace v době druhé světové války. Kniha navíc obsahuje i rozhovor se samotným Ingvarem Kampradem, který se s Ottem znal.

A poslední kategorii, kategorii klasické beletrie, vyhrál Tomas Bannerhead s románem Korparna (Havrani). Ačkoliv se jedná o autorův debut, není žádným tajemství, že kritici ho už po jeho vydání na jaře přijali veskrze kladně a tak není umístění v Augustových cenách žádným překvapením. Kritici vyzdvihovali především zralost díla a autorův živý jazyk, udržující čtenáře v jistém napětí po celý děj knihy.

Kniha je vyprávěna dvanáctiletým Klasem, jenž vyrůstá na statku, kde se svádí každodenní boj o výdělek a výnos z každého zrna. Jeho otec mu chce po jeho smrti statek přenechat, což se však nelíbí Klasovi, který by radši studoval a užíval života, který přináší jistoty zítřka a otcovy představy nese velmi těžce. Otec se posléze začíná chovat velmi divně a končí na psychiatrii. Atmosféra na celém statku se uvolní, to však končí s jeho návrat z psychiatrické léčebny, kdy celý děj graduje a končí smrtí. Koho? To vám neprozradím, ale dozvíte se to v knize.

Kniha se velmi podrobně zabývá rozporem v Klasově mysli, který nechce zklamat otce, jenž zastává rodinné tradice a chce mu statek přenechat stejně tak jako jemu ho přenechal jeho otec, a mezi volnomyšlenkářstvím Klase, který nachází velkou zálibu v ornitologii, který ptactvo studuje a pozoruje, snad právě pro ptačí svobodu. Ač celý román působí velmi pesimisticky až depresivně, rozjasňují ho lyrické pasáže překrývající se s pasážemi humornými.

Coelho vystavěl tento román na cestě Santyaga za jeho snem. A protože pramálo lidí dokáže následovat své sny, je to cesta dlouhá a plná zvratů. Ale neuvěřitelně překypující moudrostí, poznáním a důrazem na hlas srdce.

Celý příběh startuje na Andalůských pláních, kde Santyago nocuje s ovcemi a ve snu je veden dítětem k pokladu, který je ukryt u pyramid. Protože to není poprvé, navštíví věštkyni, která mu za desetinu pokladu sen vyloží a pošle ho hledat. Tomu Santyago nedává moc váhu, než ho zlomí moudrý stařec, který ví o jeho životě vše a přesvědčí ho, aby se vydal naplnit svůj  Osobní příběh. Santyago prodá ovce, sedne na loď a vypraví se do Tangeru.

Cesta za štěstím je dlouhá a plná překážek. Hned ta první je pro hlavního hrdinu velice bolestná, když je okraden krajanem.  Santyago se nevzdává a pracuje ve sklenářství, které díky jeho nápadům neuvěřitelně prosperuje. On tak konečně vidí svůj cíl a jde si za ním. Karavana ho dovede ve společnosti Angličana do oazy, kde pozná co je to láska a seznámí se s alchymistou, který se stane jeho průvodcem i učitelem a donutí ho pokračovat v cestě k pyramidám za jeho pokladem.

Člověk se nikdy nesmí vzdávat, chce li skutečně uskutečnit svůj sen. Coelho je přesvědčen o tom, že každý z nás má svůj osobní příběh, ale jen málo kdo ho dokáže prožít. Protože jsme líní a raději se podvolíme osudu. Santyago to nakonec dokáže, ale co my?

Život je zajímavý právě pro tu možnost uskutečnit nějaký sen. A největší lež na světě je ta, že v určité chvíli své existence ztratíme vládu nad svým životem a ten pak podléhá osudu…

Lovci hlav od populárního spisovatele Joa Nesbøa již tradičně oživil české knižní stánky stejně jako předešlá díla od stejného autora. Svůj podíl si na tom rozhodně ukrojil i akcí nabitý děj, který nenechá čtenáře chladným a nutí ho číst dál.

Po mnohé slibujícím prologu vědecky popisujícím dopravní nehodu mezi nákladním vozidlem a běžným osobním vozidlem je nám představen standardní běžný den hlavní postavy Rogera Browna.

Celá koncepce příběhu o Rogeru Brownovi, nejlepším a nejhůře placeným lovcem hlav (hledač talentů pro vedení firem pozn. aut.), který i přes to, že patří k nejlepším z nejlepších, je ve svém osobním životě nešťastný a bezradný, protože ji nedokáže finančně zabezpečit, a tak si ke svému povolání vybírá i netradiční vedlejšák – krádeže obrazů, je postavena na stupňování napínavých scén prokládaných drobnými fillery rekapitulující děj.

Děj je díky tomu svižný a spolu s 250 stránkovou knihou jsou Lovci hlav záležitost spíše na dva až tři večery, nadšenci s volným odpolednem mohou mít tuto knihu zvládnutou i za pár hodin. Lovci hlav se tak stávájí knihou spíše kratší v porovnání s ostatními tituly, například ze série o Harrym Holeovi (Nemesis i Pentagram mají ~500 stran).

Postav se v knize objevuje poskrovnu, za to má každá svoji pevně stanovenou dějovou linku a posunuje děj dál. Nakonec, jak už je tomu u severské krimi zvykem, se dočkáváme i zvratu ve vztazích postav, které nám doposud zůstaly utajeny, leč jsme je mohli tušit, a tak se po prozření plácáme do hlavy s tím, proč nás to netrklo už dříve.

Žádná postava zde vlastně není epizodní a všechny mají i na poměrně útlou knihu nabitou dějem umně sepsané kratší i delší monografie mapující alespoň část ze života a charakteru zúčastněných. I díky tomu se dokážeme skrz ostatní postavy lépe vcítit do Rogera Browna, hlavní postavy.

Souběžně s vydáním knihy má v České republice premiéru i stejnojmenný film, který sbírá veskrze pozitivní reakce taktéž. V hlavní roli se zde objevují vesměs severská filmová esa jako Aksel Hennie (Roger Brown) a Nikolaj Coster-Waldau.

Lovci hlav jsou rozhodně kniha, se kterou můžete začít, pokud vám severská krimi nic neříká, a ostatní tituly jako Milénium, Nemesis nebo Pentragram vás svojí rozsáhlostí v počtu stran odrazují. Zároveň však nadchne i čtenáře, který se v severské krimi orientuje, především svojí neotřelostí a dalším originálním pohledem na detektivku a thriller. Lovci hlav jsou kniha, kterou chcete číst!

Děkujeme nakladatelství Kniha ZLIN za poskytnutí recenzního výtistku a volňásku na premiéru filmového zpracování knihy v Praze.

Žádné téma není tabu

První věcí, co mají severská díla posledních let společnou je atmosféra a vyprávění děje. Jednotlivé scény na sebe navazují protínané krátkými vyplňujícími sekvencemi, jež mají většinou za úkol dostat hlavní postavu z bodu A do bodu B.

Hlavní scény jsou pak oproti tomu syrové, až s nádechem přímého naturalismu. Nešetří se detaily, ať už jsou jakékoli. Žádné téma není tabu. Objevit je můžeme jak u Larssona, tak i u Nesbøa. Larsson se sice drží zkrátka, ale to zcela nahrazuje Nesbø.

Rozdíl mezi Larssonem a Nesbøem zde spočívá v chápání detailního popisu. Zatímco Larsson popisuje a unifikuje především postavy a syrové je jejich jednání, činy a výsledný charakter, Nesbø je syrový v ději a samotném příběhu.

Kniha se pak skládá z několika delších celků, většinou rozdělených podle kapitol, které jsou napínavé a téměř mrazivé. Ty posunují děj a tvoří charaktery postav. Vedle toho jsou krátké, většinou jen několika odstavcové úseky, nejčastěji popisující myšlenky postav či shrnující důvody jejich jednání. Ty děj nikam neposunují, ale přesto mají svůj význam. Fungují zde jako jakýsi ustalovač, který uklidňuje roztěkanou mysl čtenáře a vrací ho zpět na zem. Bez nich by jinak skvělý děj bylo jen vrstvení scén bez ladu a skladu

“Popadl jsem ruličku od toaletního papíru a strčil si ji do úst. Vyzkoušel jsem si, jak pevně kolem ní dokážu semknout rty. Pak jsem zvedl víko latríny. Udeřil mě zápach. Jímka s řídkou směsí výkalů, moči, toaletního papíru a dešťové vody stékající sem po vnitřní straně byla půldruhého metru hluboká. (…)

Položil jsem si víko záchoda na hlavu tak, aby tam drželo, chytil jsem se rukama po stranách otvoru a pomalu jsem se nořil dovnitř.

Byl to neuvěřitelný pocit klesat do sraček, cítit lehký tlak výkalů na těle, jak jsem se s propnutými nárty provrtával níž.” – Jo Nesbo: Lovci hlav

…nikdo a všichni chtějí být v kůži hlavních hrdinů… 

Paralela se dá u seveřanů najít také mezi charakterem a typologií hlavních postav. Za Larssona a jeho Milénium reprezentuje Lisbeth Salanderová. Za Nesbøa a série o Harrym Holeovi reprezentuje Harry Holle, a v jeho další knize, která do série nepatří, Lovci hlav, tak vystupuje Roger Brown.

Všechny tyto postavy spojuje jediné. Jsou zatraceně dobří v tom, co dělají, ať už se jedná o cokoliv. Salanderová je výborná soukromá detektivka, Hole taktéž a Roger Brown je nejlepší lovec hlav v Norsku. Jsou dobří, možná nejlepší. Alespoň profesně, jejich osobní život totiž nestojí za nic.
V osobním životě jsou nešťastní, odvržení a opovrhovaní. Nemají rádi život, který žijí, pijí, fetují, pohybují se na okrajích společnosti. V některých případech za to může jejich minulost, v některých případech si za to mohou sami. A někdy jde dokonce jenom o zdání a přesvědčení o tom, že v osobním životě pohořeli.

Salanderová je soukromá detektivka, před kterou má respekt i její šéf, ředitel bezpečnostní agentury. Introvertní a lidmi opovrhující předčasně vyspělá žena s obličejem a postavou teenagerky je něco, co zaujme každého čtenáře. Roger Brown, v zaměstnání nejlepší ze všech, v osobním životě žije ve strachu z toho, že ho opustí jeho vlastní žena, protože ji nedokáže finančně zabezpečit. A nakonec Harry Hole, soukromý detektiv, který se raději rozhodl uchlastat, než aby si vyjasnil své osobní vztahy.

A nevyrovnaný osobní život hlavních protagonistů nás vede k další charakterové paralele napříč díly. Žijí dvojí život. Mají za sebou svůj temný stín, kterým si možná kompenzují svůj neúspěch v běžné společnosti. Nutno dodat, že v tom jsou taktéž velice dobří. Nicméně to o nich nikdo neví a tak vedle klasické práce mají ještě jeden nelegální vedlejšák.

Ve vyústění příběhu se tyto dva světy téměř vždy prolnou a odhalí. Temná stránka vystoupí na povrch a zastíní onu světlou. Larsson na tomto zakládá celou dějovou linku druhého a třetího dílu Milénia. Temná stránka tak vždy nakonec vystoupí na povrch a hraje velkou část jak v posunu děje, tak i ve finálním vývinu postavy.

Hlavní postavy nejsou ani dobré, ani špatné. Dvě odlišné veličiny, které proti sobě stojí jako jing a jang jsou jasně zřejmé a ve viditelném kontrastu a dodávají norské literatuře na pocitu uvěřitelnosti a syrovosti. Nikdo a všichni chtějí být v kůži hlavních hrdinů.

Okna do minulosti

Další ve výčtu podobností ve skandinávských knihách je prvek, který sklízí úspěchy nejen na poli knižním a hojně je používán ve filmu. Vlastně především tam. Jsou jím okna do minulosti postav, často nazývané jako flashbacky.

Flashbacky ve své podstatě slouží k představení postavy v knize, kde je koncept příběhu stavěný v kratším časovém úseku a tak není čas na větší a zevrubnější nepřímou charakteristiku objasňující jednání postav. Protínají celou knihu a seznamují nás s většinou postav chronologicky od dětsví do doby, kdy se odehrává hlavní dějová linka. My se tak dozvídáme o problémech v dospívání, domácím násilí v rodině a alkoholu, a nakonec nám nepřijde divné, že Lisbeth Salanderová se pokusila podpálit svého otce.

Tato okna do minulosti nám mají přiblížit postavu tak, abychom chápali její jednání a v severských dílech většinou i jednání postav obhajují, alespoň tomu tak je v případě Larssonova Millénia a téměř psychopatické Salanderové. V praxi se pak autor odkazuje na problémy v dětství a dospívání, které vedly k šrámům v charakteristice postav.

Součástí flashbacků jsou často také menší epizody, které postavy prožívaly v minulosti, neméně napínavé jako samotný děj. Často se objevují na pokračování rozčleněné do několika menších okének nahlížejících do minulosti postavy. Nakonec však vždy rozpletou spletitou síť složité a nevyjasněné minulosti a často pomáhají při finálním objasnění hlavní zápletky knihy, ať už se jedná o cokoliv.

Nutno dodat, že flashbacky lze chápat dvojím způsobem. Jednou jako striktně dané a uměle vyňaté úseky knihy, přímo popisující věci minulé a podruhé jako součásti pátrání, které nemusí probíhat přímo v minulosti, nicméně se zde setkáváme s neobjasněnou minulostí postav, například prostřednictvím detektivního pátrání postavy jiné. Tyto dva druhy flashbacků se časot doplňují a jeden přechází do druhého, nejčastěji v takovém vzorci, kde nepřímý flashback vstupuje do přímého, který se následně vrací zpět do současnosti a nepřímého flashbacku, který často shrnuje a stručně rekapituluje předešlý úsek.

Tento formát flashbacku je nejčastěji znát v Miléniu, kdy Blomkvist otevírá uzavřenou složku, následuje skok do minulosti viděný z pohledu účastníka, nikoli Blomkvista a nakonec se děj zpět vrací k začtenému Blomkvistovi, který v hlavě shrnuje, co se všechno dočetl.

“Evert Gullberg se najednou stal jedním z nejvýše postavených hráčů. Uctivě ho zdravili i v exkluzivním klubu elitních válečníků, kde se všichni mezi sebou znali a kde se kontakty získávaly prostřednictvím osobního přátelství a důvěry. (…)
Setkal se samotným Jamesem Angletonem a s šéfem MI6 popíjel v diskrétním londýnském klubu whisky. Stal se jedním z těchto velikánů.

(…)

Sekce stála před největší krizí od svého založení. Hrozilo jim, že všechno praskne.

Zalaščenko se dovlekl na záchod a vymočil se. Od té doby, co mu v Sahlgrenově nemocni dali berle, se mohl pohybovat. Neděli věnoval krátkým tréninkovým procházkám. Stále měl strašlivé bolesti v dásni a byl schopen pozřít pouze tekutou stravu, ale už dokázal vstát a zvládnout kratší vzdálenost.
(…)
Zalaščenko zatnul zuby. Pomyslel na to, že Lisbeth Salanderová leží na pokoji v jeho bezprostřední blízkosti. Trvalo mu celý den, než zjistil, že se nachází v druhých dveřích napravo od něj.” – Stieg Larsson: Dívka, která kopla do vosího hnízda

Spisovatel? Díky, nechci!

A nakonec poslední – neliterární – paralela. Ani Larsson, ani Nesbo nejsou původně spisovatelé z povolání. I když oba ze zmíněných mají vystudovanou či v případě Larssona pracovali v žurnalistice, tak se o volnou spisovatelskou nohu opřeli až po několika letech, která je mnohdy zanesla někam úplně jinam, než byste očekávali.

Stieg Larsson

Stieg Larsson vystudoval vojenskou školu a i když k psaní inklinoval od svých mladých letech – k dvanáctým narozeninám dostal psací stroj a údajně na něj psal tak intenzivně a vášnivě, že jeho noční psací dýchánky budily jeho rodinu. Několik let po vystudování založil časopis Expo, který se zaměřuje na rasistické a nedemokratické tendence ve švédské společnosti. Tento časopis vychází ve čtvrtletních intervalech doposud.

Larsson byl velkým kritikem extrémních pravicových a rasistických nálad, což dokázal i ve své první knize Extremhögern (1991), která právě obé kritizuje. Na paškál si vzal pravicový extremismus i ve svém prvním díle Milénia – Muži, kteří nenávidí ženy.

Po této knize se naplnuje věnuje pozici šéfredaktora v plátku Expo a stává se velkým trnem v oku mnoha švédských neonacistických organizací, na něž přímo ukazuje prstem. V roce 1993 dokonce jeden švédský neonacistický časopis odhaluje adresu Larssona a jeho spolupracovnice Lodeniusové, se kterou sepsal právě knihu Extremhögern. Larsson podniká několik bezpečnostních opatření a v roce 2000 dokonce sepisuje knihu, která se věnuje právě tomu, jak se jako novinář chránit proti hrozbám ze strany terčů jejich článků – Överleva Deadline.

V roce 2005 se začíná věnovat psaní trilogie Milénium, která vůbec nemusela být trilogií, nebýt Larssonova tragického infarktu v roce 2004, 14 dní po sepsání třetího dílu Milénia. V Larssonových poznámkách se po jeho smrti našlo, že celý koncept trilogie měl být mnohem dalekosáhlejší a měl obsahovat údajně 9 dílů. Zde se však jednotlivé prameny rozchází a zabředává se do konspiračních teorií, které tohoto spisovatele obletují.

Jo Nesbø

Druhý ze zmiňované dvojce, Jo Nesbø, vystudoval ekonomickou a finanční analytiku. Po vystudování pracoval ve vystudovaném oboru jako finanční makléř a poradce pro firmy. Následně přesedlal na dráhu redaktorskou a začal se věnovat psaní textů. V roce 1997 napsal první knihu nesoucí jméno Flaggermusmannen (česky Sněhulák) s Harrym Hollem v hlavní roli. Po jejím úspěchu se začal spisovatelské kariéře věnovat naplno a od té doby jeho detektivky sbírají jedno ocenění za druhým, v současné době jich má na kontě přes 10.

U obou spisovatelů tak můžeme více či méně zřetelně vidět inspiraci jejich vlastním životem v knihách, pod nimiž jsou podepsány. O tom, zda výše zmíněné aspekty jsou příčinou úspěchu a popularity severské detektivní a napínavé četby můžeme spekulovat, nicméně všechny jsou natolik zřejmé a nevyvratitelné, že snad částí se na úspěchu skandinávské literatury podílí.

O zjevném talentu autorů však ani přesto nelze pochybovat a vinit je ze záměrného drnkání na strunu prvoplánovosti by bylo neodpustitelnou chybou, o to se tu však nesnažím. Jediným cílem článku bylo právě vyzdvihnout tyto spojitosti, které z už tak dobré literatury dělají literaturu téměř geniální. Jak moc daleko jsem od pravdy a zda tato literatura obstojí ve zkoušce let rozhodne však už jen čas.

Hrdinové nepovedou velký vnitřní boj, nebudou se ani zaobírat řešením existenciálních dramat, ale budou si ze života vybírat to, proč stojí za to žít! Nezní to lákavě? Kniha, která nám může přinést jistou dávku inspirace pro život. Vyproštění ze všedních dní, starostí, myšlenek …

Příběhy této knížky se odehrávají v seattleské tančírně Century. Je to takový průsečík životních příběhů několika lidí, báječných, možná až příliš nesmělých, ale optimisticky myslících. Pokud si chcete čtení užít, věřte panu Fulghumovi. On neprokresluje hrdiny, netvoří jejich postavy v zápletkách, nenechává je vyjevit jejich charakter v samotných situacích, ale prostě prohlásí, že je někdo hodný, namyšlený nebo okouzlující. Určitě to nebude těžké oprostit se od předsudků a ponořit se do děje.

Fulghum je mistr v předávání pocitů a po dočtení tohoto nového díla se do vás naopak ponoří spokojenost.

V knize se objevuje několik hlavních hrdinů. Všichni se potkávají v Century. Je to místo, které všem něco přináší – inspiraci, bezpečí, klid, energii. Century všem otevírá dveře, o nichž si hlavní hrdinové mysleli, že jsou zamčené, ovšem díky tomuhle místu dostali odvahu. Odvahu něco překonat – vzít za kliku těchto dveří a zjistit, že za nima se skrývá něco krásného. Projít těmi dveřmi není zase tak těžké, jak si mysleli.

Pan Fulghum by měl dále dělat to, co umí. A to šířit laskavé návody na to, kde v životě najít radost, štěstí a lásku. Myslím si, že takové věci má každý z nás zakotvené někde hluboko v sobě, všichni vědí, kde se jak cítí a umí si vyhledávat tyto pocity sami. Ovšem dnes je taková doba, že je potřeba připomenout lidem, jak na to.

Scénické čtení není jen předčítání vybraných úryvků z knih, ale je v cirka hodinovém představení doplněn o divadelní představení s rekvizitami, kostýmy či hudbou. Jde o velmi originální kulturní zážitek, kdy se snaží upoutat pozornost diváka k určité knize. Aby scénické čtení bylo aktuální, přichází tento projekt každý měsíc s novým představením – novou knihou.  Tyto literárně divadelní představení probíhají měsíčně ve třech městech, na stálých scénách (například v Divadlu Minor, HaDivadlu, či Divadlu SUD). Někdy je možné se s projektem setkat i na multikulturních festivalech, jako je Semtex Culture, nebo Festival smíchu.

Představení scénického čtení připravují členové činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a Městského divadla Brno. Mezi Ansábl patří Lukáš Hejlík, Pavel Oubram, Věra Hollá, Lenka Janíková, Alan Novotný, Irena Konvalinková a Tomáš Drápela.

Mimo divadelní prkna se projekt dostal i do programu Českého rozhlasu 3 – Vltava, kde ho každý první pátek v měsíci vysílá pořad Čajovna.

Mezi repertoár projektu LiStOVáNí  patří například knihy: Garpíškoviny (Barbora Nesvadbová), Život k sežrání (Mikael Ollivier), Drž mě pevně, miluj mě zlehka (Robert Fulghum), nebo Dračí polévka (Alena Ježková).

Záznam ze scénického čtení tohoto projektu si můžete prohlédnout zde: K.H.B. 2011. Více informací nabízí projekt svým webovým serverem na adrese www.listovani.cz